středa 11. října 2017

"Už se mi nebude stýskat."

Jsou to skoro na den 3 roky, co jsem byla v porodnici na poslední kontrole než přišla Eliška na svět. A přesto, že to jinak nebyl ničím zajímavý den, budu si ho po dnešku pamatovat jako další zlomový v Eliščině životě.

I přes naše rodičovské přesvědčení, že jsme Eli vybrali tu nejlepší možnou školku, tedy Lesní školku Studánka, se rána odvíjela ufňukaně s větami: “Maminko, mně se tam ale bude stýskat.”, “Maminko, budeš tam se mnou?”, a mými frázemi: “To je v pořádku, broučku, mně se také bude stýskat. Pojedu domu pracovat a po obídku jsem tu pro tebe, ano?”, “Budu tam s tebou chvilku, zlato, pak se rozloučíme, dáme si pusu a placáka a já pojedu pracovat, abych se ti odpoledne zas mohla věnovat.”
Následovala vcelku pohodová cesta autem na místo srazu, kde to začalo být nepříjemné. Eli se nás chytala za nohy, za ruce, že tam nechce být a že se jí bude moc stýskat a že neví, co má dělat. Pokaždé dostávala klidnou odpověď, že je to v pořádku, že si pro ni po obědě dojedeme. Vlastně to ranní předávání byl vždycky takový velký začátek dne, zrovna ne moc příjemný, po kterém si oddechnete, že už je to za vámi. A my se snažili celému tomu adaptačnímu procesu nějak pomoct. Hodně jsme o tom my dospělí doma spolu mluvili a vymysleli, jak to provést tak, aby to bylo co nejméně bolestné pro všechny.
Tak to bylo od začátku až do dneska. Poslední týden byla Eli už při vstávání dobře naladěná, bez velkých trablí jsme se oblékli, nasnídali, vypravili. V autě jsme si standardně řekli, že se nám bude stýskat, ale že je to v pořádku, když se máme rádi. 

A dnešní školkové loučení probíhalo takhle. Eliška měla na krajíčku. “Mně se bude stýskat.” “Já vím, lásko, ale..”, ani jsem nestihla odpovědět. Eli mi z objetí poodstoupila a odhodlaně se slzičkou na krajíčku povídá: “Maminko, mně se už nebude stýskat.”, usmála se a nastavila pusinku, abychom se mohli rozloučit. Ještě přicupitala k tatínkovi, aby ho také objala a začala nám mávat. Z auta už jsem jen viděli, jak se statečně vydala po louce. Tak malá a přitom tak velká. :-) 




Tak to byla ta zlomová chvilka. Krátká a silná. A já byla upřímně dojata. A ulevilo se mi.
A zas se mi potvrdilo, jak je důležité říkat dětem pravdu a vysvětlit jim, co se děje. A že je to pro nás obě velký proces postupného oddělování se, to asi ani zmiňovat nemusím. A věřím, že ta rána budou po dnešku pro obě snazší.


Hezké podzimní dny. 

Lucka

úterý 3. října 2017

A venku zase prší..

Je pondělí večer. První říjnové pondělí. Řekla bych ničím zvláštní pondělí.

Je pár minut po desáté, Eliška spí nečekaně ve svém pokojíčku, můj (skoro) muž dokoukává nějaký pořad, který chtěl vidět. Jsem chvíli sama v tichu ložnice. Otevřela jsem si okno, venku jemně prší. Tak se zhluboka v tom tichu nadechuji, poslouchám ty kapky všude kolem. A čím víc se nadechuji, tím si uvědomuji, jak jsem za to všechno, co kolem sebe mám, vděčná.

- Za Elišky ranní pláč při předávání ve školce. Protože ano, bude se nám oběma stýskat a nebojíme se to dát najevo.
- Za to, jak po školce vypráví, jak Janka třásla stromem a děti se smály a padaly kaštany a ony je pak sbíraly.
- Za to, že zas řekne, že se jí to líbilo, jen nevěděla, co má dělat, když jsme šli s tatínkem ráno ze školky pryč.
- Za ten pohled, co si s mužem vyměníme, když s Eli někam vylezeme a ona se rozplývá: "Tý jo, to je krááásnej výhled!" nebo když ze sebe dostane, že je něco "untegagický" a my fakt nevíme, o co jde. :-)
- Za to pohlazení od mého muže, když škrábu mrkev nebo utírám linku v kuchyni.
- Za to, že se o víkendu ráno všichni tři mazlíme v naší manželské-rodinné posteli. Nebo mučíme Elišku lochtaním.
- Za ten pocit, když Eliška spokojeně usne, přitulená k mojí ruce a jejímu oblíbenému plyšákovi, voňavá, po přečtení pohádky.
- Za to, že děláme s mužem oba práci, která nás baví. A s takovým režimem jaký chceme a potřebujeme.
- A za to, že někdy taky vůbec nepracujeme a můžeme si to dovolit.
- Za ty chvilky, kdy svému muži nebo Elišce můžu udělat radost, třeba jen tím, že nezačneme pracovat hned ráno, ale dojdeme si na dobré kafíčko v případě muže a na makový koláč v případě Elišky.
- Za to, že jsme my tři spolu a že je nám spolu hezky.





A venku pořád prší. Děkuju, že prší. :-) 


Prima podzimní dny.
Lucka

pondělí 18. září 2017

Ranní dávka rodičovské nervozity

Tak jsem si jako myslela, že se začátkem školky se nám fungování nějak zjednoduší. Že vstávat budeme s úsměvem, protože jsme se dobře a dlouho vyspali, dáme si idylicky snídani, samozřejmě před spaním nachystanou, zuby poctivě vyčistíme, Eli se sama oblíkne, protože jí to přece běžně baví být v obsluhovaní se samostatná, vyrazíme natěšeně do školky, u lesa se obejmeme, rozloučíme a já pojedu plnit svoje pracovní povinnosti. Po obědě, který Eliška sní s velkou chutí, si ji vyzvednu, usne spokojeně v autě po tom, co mi povypráví, jak prima den to byl, za hodinu se probudí a naše část dne může začít. Zní to skvěle, že?




Tak teď popravdě. Ráno vstávám o hodinu dřív než Eli. Zjišťuju, že chybí banán do kaše, kterou jsem princezně večer slíbila. Dobře, bude kaše bez něj a banánová přesnídávka v kapsičce. Venku 4 stupně nad nulou, tak snad nemáme zamrzlý auto. No, nemáme, ale obléct ji musím pořádně, takže rolák, zateplený softsheelky, čepici.. Sakra, netuším, kde by mohla mít rukavice. Jsem si nemyslela, že je bude v září potřebovat.. Tak zpátky, co ta snídaně.. Hotovo. Pití do lahvičky.. Hotovo. Oblečení.. Připraveno. Holinky, ty by měly být u dveří. Takže probudit krásku z růžového spánku. Ranní tulení, něžné přemlouvání, že začíná krásný nový den, sluníčko už vykukuje. Vyčistit zuby. Eli se čertí, že došla její oblíbená pasta s medvídkem. No jo, koupila jsem holt čistší a není tak lahodná, to si budeme muset zvyknout, když tu chemii nechcem podporovat. Ale vysvětli to v sedm ráno. Tak šup, jdeme na kaši. Neobejde se to bez vzlykaní, že chybí ten banán. Slibuju, že odpoledne banány koupíme, zlatíčko. Můžeme se prosím trochu napapat, ať nemá bříško hlad? Tak uzobává, do toho ji oblékám a nakonec i češu. Ještě já něco na sebe, v pyžamu nejedu, malovat se nepotřebuju. Tak jsme naloděni v autě, jejda, já jí nedala ty holiny, ale tenisky, tak zpátky domů pro holiny. Jo a ty rukavice! Vyběhnout do patra a vyházet půl krabice zimních věcí než mezi všemi čepicemi a šálami objevím dvě, co se sedí do páru. Vyrážíme v 8:05, přijíždíme včas ke školce a všechno máme. Velký úspěch, až neuvěřitelný, řekla bych. A dál? Školkové vítání a zpívání je prima. Jen Eli tuší, že se za chvíli seberu, nastoupím do auta a odjedu. A tak se na mě drápe a říká, že tu nechce být. Ano, zlatíčko, taky se mi bude stýskat, po obídku si tě vyzvednu, ano? Pusinku, obejmout, placáka a ruce průvodkyně Janky mi pomáhají se uvolnit a při Elišky pláči odejít. Uf, říkám si tak u auta. Je to zas těžší než jsem si myslela.

Dopoledne mě stojí dost sil nebýt myšlenkami ve školce a v lese, jedu na plné obrátky, ať stihnu to nejnutnější. Překlopí se 12, začínám se strojit a zas hurá k lesu. A přes moje vnitřní úzkosti je Eliška vlastně v pohodě a vítá mě s koštětem v ruce. Oběd sice moc nechtěla, po ranním pláči se uklidnila, uvolnila a při nacvičování písniček na sobotní dožínkovou slavnost se hezky zapojovala. A věta: "Vždyť to je dobře, že pláče, je vidět, že tě má ráda a nebojí se to projevit." Tak mě to tak hřeje, že to není tak hrozné, jak se mi to honilo hlavou.

Tak se pomalu učím, že ten školkový režim prostě nemusí být černobílý. Naopak jede v mnoha různých barvách a odstínech, asi jako podzim, co přišel letos podle mě nějak rychleji. 





Lucka

neděle 10. září 2017

Závěrem prvního školkového týdne

Je neděle ráno. Probudila jsem se s Elišky nohama za hlavou. Lehce mě pálí v krku a podle Elišky nočního pokašlávání mám dojem, že jí taky.

Venku leje jako z konve. To je tedy závěr prvního školkového týdne! Podzim je tady. No, nic, uděláme si čaj, nasadíme vitamíny a budeme se trochu kurýrovat.

A já se vlastně nedivím, že se na nás ten první týden fyzicky projevil. V lesní školce se mě prý Eliška vydala po lese hledat, jak byla zvyklá, že tam chodíme spolu a já nikde. Naopak v hlídacím kroužku na zámečku je Eli ostřílená a sama utěšuje nově příchozí děti, hladí je po vláskách, nosí jim hračky a slibuje, že maminka se vždycky vrátí. A já se 90% z doby, co není doma, vracím v myšlenkám k ní, i když sedím u pracovního mailu nebo zrovna někde lítám a něco řeším.



Eli se začíná vedle mě vrtět a probouzet. S úsměvem otevře oči a chraplavým hláskem mi povídá: "Maminko, pojď ke mě blíž." Tak se přitulím a chvíli jen tak jsme. A já si uvědomuju, jak moc je ta naše princezna statečná. A jak je ta bolest v krku jen signálem, že se něco děje. A že trocha nedělního mazlení a společného koukání na pohádky nebo stavění kostek by také mohla být dobrým lékem. 😊



Hezkou neděli všem. 
Lucka

pátek 1. září 2017

Pelíšky

Ležím se svojí téměř tříletou princeznou v její dětské postýlce. Je v pyžamku, nad námi jsou rozsvícené naše homemade lampičky, které jsme dnes připevnily. Pobrukuji "spinkej můj maličký, máš v očích hvězdičky". V duchu jsem ale trochu nervózní a protože to Eliška moc dobře vycítí, pořád sebou v postýlce mele.

A najednou mi začne šeptat: "A maminko, až se ráno vzbudíme, tak venku bude krásný sluníčko. " To víš, že bude, zlatíčko. A až se dvakrát vyspinkáš, půjdete se Šimonkem (Elišky nejlepší kamarád) do lesní školky. Jak jsme tam už chodili společně a teď tam budete bez maminek." "Ale maminko, to já tam budu plakat." "Broučku, já to chápu. Taky se mi bude stýskat. Ale přece už víš, že se maminka vždycky vrátí, vyzvednu si tě a budeme zas spolu. Je to tak v pořádku? Zůstanu ráno na uvítací kruh, zazpíváme si, přivítáme se a já se pak rozloučím a pojedu domů pracovat." "Ale já budu plakat, že jsi mě nepomazlila." "Moc tě pomazlím než odjedu a dám ti pusinku a placáka jako vždycky, když se loučíme, ano?" Chvíli je ticho, asi se jí něco honí hlavou. "A bude tam jurta?" "Ano, teď se jurta stěhuje, ale za pár týdnů tam bude stát a budete do ní chodit spinkat." "A Šimonek tam bude taky spinkat?" "Já myslím, že jo. Když nebude spinkat, tak bude odpočívat po obídku na kožešinách." "Tak jo, tak to se na to budu moc těšit, maminko. To by byl dobrej nápad."

 

A tak se k té naší malé velké slečně tulím, hladím ji po vláskách, koukám ji zblízka do očí dokud spokojeně neusne. Ještě chvíli sedím v nohách jejího pelíšku. A začínám se zase trochu uvolňovat a uvědomovat si, že ten nástup do lesní školky by mohl být vlastně moc hezký pro nás obě. :-)

Tak ať všechny, co je v pondělí do těch školek poprvé povedeme, máme podobný pocit. :-)
Lucka

neděle 27. srpna 2017

Zápisky z dovolené č.3 - Nádech a výdech

Jsem právě s Eliškou na dovolené. S mým (skoro) mužem a jeho maminkou, Elišky babičkou v Chorvatsku. Týden je to vcelku akční, snažíme se z ostrova Krk vytěžit maximum. Zároveň podle toho, co nám Eli a slunce dovolí. A tak jezdíme po různých památkách a plážích a přes poledne, když Eli vytuhne hrajeme deskovky. A mě tu občas napadne nějaká myšlenka, jako třeba dnes, kterou nechci pustit a chci si k ní něco napsat.
 
Moře mě neskutečně uklidňuje. Má velkou sílu, pravidelný rytmus. Jako náš dech, jako když se naplňují a smršťují naše plíce. Nádech a výdech. Nádech a výdech. Příliv a odliv.


 
A tak si znovu (pokolikáté už?!😃) uvědomuju, jak je nádech a výdech důležitý ve všech směrech. Jak jet ve všem neustále na 150% je nesmysl. Jak se z toho umím dostat do pěkného energetického průšvihu, když pořád jen frčím, když se pořád jen nadechuju a zasloužilý výdech nepřichází.



Tak si tu teď spokojeně dýchám přímořský vzduch. Pořádně zhluboka vydechuju. A těším se, jak si ty nádechy a výdechy budu do všedních dnů plánovat víc vědoměji. A do všech oblastí svého běžného života.
 
Krásný zbytek léta
Lucka

čtvrtek 17. srpna 2017

Nenuťme se do strachu

Před zhruba dvěma týdny jsem si přečetla jedno moudro, se kterým teď všude chodím. Napadá mě to nespočetněkrát denně, že už ho v konkrétních situacích zas slyším. A totiž:

Existují dva typy lidí: ti, co jednají z lásky a ti, co jednají ze strachu.

A tak stále častěji vidím, jak se navzájem ženeme do stavu, kdy jednáme, protože máme strach.

"Nelez tam, spadneš!", "Když to nesníš, nedostaneš žádnou čokoládu.", "Jestli se mnou nepůjdeš, tak mě nemáš rád."
Slyšíte to v tom taky? Nebo sáhneme ještě jinam a v tom teda jedu taky: "Víš co, Eli, tak když nejdeš se mnou, tak já jdu sama."
Proč to děláme? Vždyť si přece navzájem nechceme ubližovat a nutit se do jednání ustrašených dětiček. Chceme přece pomoct vyrůst osobnostem, které se budou rozhodovat podle svých potřeb a tužeb a ne ze strachu. (A záměrně nepoužívám spojení, že je vychováme.)

Koukám na to teď ze všech stran. A vidím to všude. Jak díky televizním zprávám, tlaku odkudsi z venku nebo díky tomu, co navzájem na sebe vypouštíme, jednáme i my dospělí ze strachu. Pojďte na to koukat se mnou a třeba se i podělte, kdy co kde uslyšíte a uvědomíte si to. Já jdu na tom pracovat do každodenního života. :-)

Lucka