pátek 2. června 2017

Rozběháme Beroun?

Dnes to nebude o mě a Elišce, jak je zvykem. Dnes je to jen o mě. 😊

Běžíme na hrad Točník 20.5.2017

Poslední měsíce mám velkou potřebu běhat. Utíkat od svého každodenního kolečka kolem Elišky, utíkat pryč od starostí a některých svých myšlenek. A musím říct, že to neskutečně pomáhá. Přiběhnu usměvavá, doma mi dokonce už párkrát řekli, že jsem "nechutně pozitivní".

Běžeckých přátel mám jen pár a většinou je potkávám jen na závodech. Ty mě maximálně baví, je to taková ta třešnička na dortu, zaběhnout si třeba krásnou krajinou kolem Karlštejna a do lomu Velká Amerika, že Běhej lesy? 😉
(Mimochodem kdo jste ještě o závody Běhej lesy nezavadil, rozhodně doporučuji! Je to neskutečný zážitek v krásné krajině.)


Běhej lesy Karlštejn 27.5.2017

Sama běhám kdy se mi zachce, venku nebo na běžeckém páse a začínám postrádat bandu, se kterou bychom si ty výběhy dopřávali společně. Třeba jednou týdně se sejít v Berouně/Králově dvoře a dát 5, 6 nebo třeba 10 km? Jdete do toho taky?

Jestli ano, přidejte se do facebookové skupiny Rozběháme Beroun a okolí. A vymyslíme to! 

Nebo mi napište zprávu na facebooku a nějakou běžeckou akci naplánujeme!

Mějte krásný pátek a těším se třeba na nějakém společném výběhu. 😊
Lucka

PS: Najdete mě na Garminu nebo už taky chvíli na Endomondu, kdo by se ráda vzájemně motivoval svými výsledky.

sobota 20. května 2017

Pověz mi, zrcadlo, která ze školek zdejších, bude pro Eli nejpřínosnější?

Dlouho, předlouho tomu, co jsem napsala poslední příspěvek na blog. Udála se spousta věcí a jednou z těch top je to, ze jsme vybrali školku. A přihlásili se. A začneme ji už ve středu zkoušet. Nanečisto.

Delší dobu jsem se prala s myšlenkou, zda naše Eliška fyzicky zvládne lesní školku. My jako rodiče nejsme úplně lesní lidi, co nachodí denně x kilometrové túry, tak po kom by to kopírovala? Pořád jsem se ale nedokázala smířit s myšlenkou, že naši princess "zavřu" do státní školky, k svačině bude dostávat bílou šumavu s marmeládou a ven ji paní učitelka vypustí po svačince se vyběhat. Jako cvičené zvířátko.

Jak jsem si tak sváděla svůj vnitřní boj, přišli další varianty školek. A tak jsme se do jedné místní soukromé šli všichni tři podívat. Eliška byla nadšená z malých záchodů a umyvadel a spousty nábytku v její velikosti. A paní, zřejmě ředitelka, povídala o provozu, o tom, co musí umět, aby mohla ve školce fungovat, o tom, jaký papír potřebujeme a tak. Přes tu všechnu školkovou krásu, my nasadila do hlavy par strašáku:
-" Dodržujeme pitný režim. Děti dostávají vodu se šťávou." Ooo, díky, jako by toho cukru kolem lítalo málo.
- "Jasně, že musí být úplně očkovaná. Neočkované děti k nám vůbec nepatří. To by Vám musel nějak potvrdit doktor, kvůli hygieně." Jasně, naše Elis nespadá do hygienických norem, tak to pardon. Zajímalo by mě, které z těch dětí má obranné látky proti spalničkám, když je naočkované vakcínou proti MMR podle toho, jak to systém vymyslel? No, kapitolu o mém názoru na některá očkování třeba jindy.
-"Ano, pouštíme děti ven. Většinou jsme hodinu denně na zahradě." Na zahradě 15x15 metrů s pískem a odrážedly. "A do lesa chodíte?" "Moc ne, zahrada nám na tu hodinu vystačí." A kde je ta volnost pro dětskou mysl, kdy se věnuje neorganizované činnosti a samo sebe tím rozvíjí? 
Bylo mi jasné, ze tudy naše cesta nevede.

No a co ta lesní školka teda? Eli teď chodí do takové miniškolky na 1-2 dopoledne v týdnu, aby měla kolektiv a já trochu čas pro to, co chci já. Tetám tam můžu líbat ruce, že ode mě Elišku trochu odclonily a můžu víc dýchat. Ale na celotýdenní docházení by to za mě také nebylo.

Nuže, beseda s lesní školkou, kde sdílím své strachy. A je mi potvrzeno, ze se nemusím bát. Každé dítě má své adaptační období než se díky přírodě uklidní, zvykne si na volnost v lese, kterou dostává, nechá "se plynout". Postupem času zpozorní, začne les vnímat přátelsky a fyzicky zvládne to, o čem bych si myslela ještě dlouho, že neumí.
A tak dobrá. Jdeme do toho. Protože, když jsme v lese, jsme spokojené. Protože čas tam plyne jinak. Protože ať v lese vymyslíme jakoukoliv činnost, je to krásné a pozvolné rozvíjení fantazie, o které jsem netušila, že ta naše princezna v hlavičce má. A protože je lesní školka založena na principech slušnosti a mě to k ní vnitřně pocitově táhne, na rozdíl od budov s paní učitelkami a neměnnými pravidly pro malé ovečky.



Jo a jinak proti pani učitelkám nic nemám, některé by mely skutecne dostat metál za veškerou tu péči. Děsí mě spíš ten systém, ve kterém jsou jako loutky.
A je v pořádku, že máte možná jiný názor. Kdybychom ho měli všichni stejný, byla by to přece jen trochu nuda. :-)

Krasné téměř letní dny všem.
Lucka

středa 15. března 2017

Děkuji za všechna ta náročná období

Po delší odmlce jsem našla chuť napsat příspěvek. Hodně dlouho nebyl čas. Od ledna jsme doma ve třech i s tatínkem, který se dal na svou dráhu živnostníka (co vám budu povídat, ještě teď si zvykám, že jsme spolu stále :-)), Eli se přelívá z jedné rýmičky a kašlíčku do druhé nebo do teploty a problémy s průduškami. Kde jsou ty časy, kdy jsem si naivně myslela, ze moje dítě nebude nikdy nemocné? :-D A chození do školky tem bacilům prostě přidává. A k tomu mám víc práce, víc zajímavé práce, která mě baví.

No, ale taky jsem nic nepsala, protože jsem si (snad už) prošla obdobím, kdy chápu, proč některé zvířecí matky žerou svá mláďata. A teď nemluvím o žraní z lásky. Mluvím o chvílích, kdy máte chuť se už po stopadesaté za den začít rozčilovat, vyventilovat to, že už vám dochází nervy, protože se zas něco rozlilo, někdo volá ukňouraně "mami" nebo křičí "já chci teď" nebo hodí knížkou o zem nebo... Já nevím, jestli je to období vzdoru nebo jsem jen já neempatická. Jen upřímně říkám, ze hledání hranic mezi mnou a naší dvou a půl letou Eliškou je náročné. Že chceme většinou každá něco jiného a obě se učíme ustupovat tak nějak bolestivou cestou pro obě. A že každé uspávání, stolování, vysvětlování je těžké.



No, ale stejně jako se zima rozhodla jít si sednout do kabiny a nechala se vystřídat jarem, tak i u nás se to nesnášecí období vystřídalo. Zase jsme místo ustupování jedna druhé, udělaly krok k sobě, víc si zpíváme a potichu si v posteli povídáme, vaříme panence Marušce kafíčko a tiskneme si omalovánky a ořezáváme pastelky. A z tragických uspávání, kdy jsem téměř o půlnoci houpala Elišku na břiše v nosítku, aby už konečně šla spát, se vyklubalo večerní čtení oblíbených pohádek, povídání o tom, co jsme ten den zažili a nakonec dokonce usínání s tím, že maminka si má jen sednout vedle postele a držet za ruku.



Děkuji za ty náročnější chvíle. Díky nim si užívám tu sladkost těch, kdy je nám spolu dobře.


Krásné předjarní a jarní dny všem.
Lucka

středa 25. ledna 2017

Kdy se konečně naučím odpočívat?

Už tak týden si říkám, že napíšu příspěvek o tom, jak mě můj život v poklusu baví. Každý den si zaběhat, popracovat pár hodin, vyrazit někam s princeznou, uklidit, a tak normálně, co je potřeba a ještě něco navíc pro sebe. No a vydržela jsem to statečně od začátku roku v tom mém poklusu/běhu do teď. Zřejmě jsem začala poslední dny víc sprintovat ve svém každodenním režimu a chtěla toho stihnout víc než je zdrávo.
 
A tak jsem včera k narozeninám poslouchala přání hodně zdraví a ať ti to běhá a na teploměru jsem měla 38,5 a teď nemohu pomalu pořádně polknout. Celá já, zas jsem to moc napálila.

Tak si v tom svém teplotním blouznění říkám, jak je kromě nádechu a velké energie potřeba také výdech, odpočinek, zpomalení. A přidávám si na konci ledna další "předsevzetí" ke svému Hlavně se z toho nepodělat a to je Plánovat si odpočinek. A žádný takový, že to bude formou sportu nebo že na to není čas. Takže až se vykurýruji, půjdu zavolat kadeřnici a po x letech si domluvit masáž, o které už měsíce zoufale moje záda sní. A možná taky vymyslím, do které z knížek v kopičce u mé postele se pustím.

Odpočinku zdar a hlavně to zdraví!
Lucka


PS: Fotka je tak týden stará - to jsem Elišce slíbila, že půjdem bobovat, když bude ráno sníh. 

úterý 3. ledna 2017

Hlavně se z toho nepodělat

První novoroční příspěvek na blogu a hned takhle z vostra.. Ne, tak ostré to nebude. :-)



Od Vánoc přemýšlím, co s mými novoročními předsevzetími. Jak si toho nenaložit moc nebo málo, abych byla motivovaná a ne ve stresu. V hlavě si rovnám, co v jaké úrovni života chci a nechci. A na letošní rok je toho přede mnou docela hodně. Vypadá to na jednu velkou změnu a "dovyklubání" se mě a Elišky z naší společné bubliny. Čeká nás školka na víc než jedno dopoledne v týdnu, více péče o ni od tatínka, který se rozhodl se do toho od ledna opřít z domova. Mně se pozvolně rýsuje větší zapojení do pracovního prostředí (už teď mám cca poloviční úvazek z domova).

Upřímně souhlasím s tím, že je to s dětmi trochu na nervy mezi jejich 2. a 3. rokem. Dostávám se často do otáček, když si s Eli nastavujeme hranice. Když chce všechno hned nebo naopak vůbec nic a podobně. Tak ať nám to letos spolu pěkně jde.
A jelikož si konečně mohu dovolit začít sama sportovat, aby neměla naše princezna šok z toho, ze se ji snad už nevrátím, zamakám na sobě, co to půjde.



Nerada bych si dopředu naplánovala něco nereálného a tak si před sebe na zeď letos napíšu: 

Hlavně se z toho nepodělat. 

A pod si vyvěsím tohle, ať se vždycky mám čím uklidnit. :-)




V novém roce vše krásné všem.
Lucka

čtvrtek 22. prosince 2016

Dnes se mi chce plakat

Vánoce jsou svátky klidu, pohody, lásky. A stejně jsou obchody plné lidí ženoucích se pro dárky, kterých najdeme pod stromkem hromadu. Jsme zvyklí se obdarovávat, naše děti v tom jedou s námi a dychtivě očekávají, kolik toho letos naježí.

Nebudu se hájit, ani u nás to není jinak. Dárky si dáváme, všichni všem, takže to s tou hromadou dárků opravdu nepřeháním. Zároveň ráda dárky rodině vybírám. Letos jsem až na pár drobností ani nemusela do obchodů a vše přišlo až k nám domů poštou. Ale říkám si, je to vlastně zapotřebí? Je v těch dárcích skutečně ta síla toho, že máme obdarovanou osobu rádi?

Pár dní zpět mi přišla zpráva, že měla babička mrtvičku a neví se, jak to bude dál. Dnes kolem poledne babička zemřela.
Babička měla Alzheimera a byla v domově důchodců už pár let. Já sama jsem ji naposledy viděla těhotná, což je tak dva a půl roku zpět. To už mě nepoznala. A já věděla, že jsem se tenkrát přijela rozloučit. Přesto mě to hluboko zasáhlo. Moje babička, která mi jako malé foukala odřená kolena, česala mi culíky a vařila mi nejlepší dušenou mrkev s bramborem, už není mezi námi. A já v době, kdy odešla, zdobila v lese stromeček pro zvířátka, s Eliškou v nosítku, s pár kolegyněmi a dětmi, v blízkosti těch, se kterými je mi dobře.



Vždycky si budu pamatovat, jak se babička smála a jak byla ráda, když nám mohla vyprávět o svém mládí a ukazovat nám své černobílé fotky.

Přeji si, abychom se přestali v dnešním světě tolik za vším hnát. Abychom se dokázali zastavit, tady a teď, být se svými blízkými, protože chceme, jako já dnes v lese u stromku pro zvířátka. Ať už jsou Vánoce nebo ne. A abychom stále stáli za těmi opravdovými hodnotami jako jsou zdraví a láska ve všech svých podobách.

I když je poslední předvánoční příspěvek pro mě uplakaný, přeji vám svátky plné klidu a vnitřní pohody.
Lucka

 

pondělí 19. prosince 2016

Rande po 2,5 letech a síla přítomného okamžiku

Už před časem jsem si uvědomila, že kromě dávání se naší dvouleté princezně si potřebuji dobít svoje baterky. Čas pro mě samotnou se tedy začal rýsovat, já se cítím být zase já. Tak jsme doma pokročili na další level a hledáme čas pro sebe s mým mužem. Je to přesně ta část našeho života, co šla úplně stranou, když máte doma uzlíček (ne) štěstí. A tak jsme si po 2,5 letech (to je ostuda, co?!) vyrazili sami na večeři a na koncert Ondřeje Gregora Brzobohatého.

Při cestě na koncert jsem v kapse vylovila rukavice naší cácorky a na záchodech jsem si všimla, že chodím se sušenou brusinkou nalepenou na kabelce. Ty naše Eli miluje. No jo, mateřský život holt nezapřu. :-) Přestat myslet na naše dítko se mi povedlo, když se rozezněla úvodní slova koncertu, která si můžete poslechnout na odkazu s pozvánkou. Rozhodně doporučuji si je alepoň níže přečíst, ať už máte Ondřejovu tvorbu rádi nebo ne.

"Pozorovali jste někdy nekonečnou noční oblohu, ohromilo vás to naprosté ticho a nesmírnost prostoru? Poslouchali jste vzduch horského potoka? Abyste si to mohli uvědomit, vaše mysl musí být klidná. V takových chvílích musíte odhodit všechny své problémy a zapomenout na minulost, budoucnost a na všechno, co znáte. Jinak se budete dívat a nic neuvidíte. Budete poslouchat a nic neuslyšíte. Musíte být naprosto soustředěni, v přítomném okamžiku."
Angello Giovanni

Fotografie z www.ireport.cz

Chtěla bych poděkovat Ondřejovi, jeho hostům - Ondřeji Rumlovi a Martě Jandové, všem muzikantům a produkčnímu týmu za hezký zážitek. Byl to večer plný lidskosti a upřímnosti, který splnil to, co si vzal jako cíl - byla jsem naprosto v přítomném okamžiku. Chvíli jsem se smála až mě bolelo břicho, měla jsem "zimomraivky", od srdce jsem si zazpívala a dokonce mi po tváře stekla slza dojetí. A odcházela jsem s pocitem krásně užitého dne, plná naděje, že nakonec vždycky zvítězí pravda a láska nad lží a nenávistí.

Fotografie z www.ireport.cz

Jsem ráda, že člověka jako je Ondřej sleduji a upřímně doufám, že takových lidí se na veřejné scéně bude objevovat více. Děkuji za lidi, kteří se v hlavě stále nosí ty správné hodnoty. 

Lucie


PS: A díky mému muži, že sehnal lístky do první řady. :-) Příští místo pro rande vybírám já. :-) 
PPS: A ještě jsme přispěli na dobrou věc, když jsme si koupili knížku Bez jablka, kterou Ondřej se svou ženou křtili. Těším se až se někdy večer zachumlám a zas si něco k těm našim mužsko-ženským pohledům na věc přečtu. :-)