úterý 28. června 2016

První dny v novém

Máme toho všichni tři teď plnou hlavu a na nic jiného v ni moc nezbývá místo - jsme čerstvě přestěhování, nadšení z poklidného sousedství a výhledu do berounských kopců a zamilovaní do našeho domečku.
 
Snažím se vrýt si do paměti, jak to celé probíhalo. Přece jen doufám, ze jsme se stěhovali naposled. :-)

- Stěhování v tropických teplotách byl trochu očistec. Nejedno triko bylo propoceno, ale lepší než kroupy, které přišly o pár hodin později.
- Polovina stěhovací bandy přijela s 2 hodinovým zpožděním. I přesto jsme to zvládli v domluveném case.
- Eliška jako by věděla, že je potřeba, aby rodiče stěhovali, nechala se hlídat babičkou a tetou a padla za vlast až když bylo vše v domečku.
- Zádrhel nastal, když jsme stěhovací dodávku plnou našich věcí a nábytku nemohli nastartovat. Po stopadesátém pokusu se rozhodla, že tedy bude spolupracovat a dovezla vše na místo určení.
- Elišky pád první večer do vykopané díry u základové desky vypadal sice děsivě (nebyla to žádná obří jáma, ale i tak), za chvíli se oklepala a začala s tatínkem venku grilovat.
- I bez kuchyně se dá fungovat. Děkuji sama sobě, že jsem darovala pod strom svému muži kontaktní gril. Grilování je naší oblíbenou letní činností, a jíst venku posouvá požitek z jídla o level výš. I když na hromadě hlíny, která zatím představuje naší budoucí zahradu. :-)
- A začala fáze úklidu. Kdo by řekl, že dům bude beze smítka, je na omylu. Naším denním chlebem je vysávání, vytírání, utírání. Musím říct, ze nejvíc zabrat my dává vysávání schodiště. Na to aby si člověk udělal nějaký akrobatický kurz, jak je to pro mě komplikované na koordinaci. A lehký prachový povrch všude jako by nechtěl zmizet.
- Také žiju hledáním v krabicích a pytlech, ubezpečováním, že jsem to přece dala do téhle krabice a v jiné to být nemůže. Aktuálně netuším, kam zmizely manikúrní nůžtičky a Elisky polštář. Aneb jak se říká: "Pořádek je pro blbce, inteligent zvládne chaos."
- Díky zabalení hraček jsme naši princeznu vytáhli díkybohu! ze stavu přehlcení a rabování všeho, co ji přišlo pod ruku. Dnes montovala s tatínkem postel a sprchovala špinavé nádobí a se mnou otírala dveře a zábradlí. Vypadá to, ze hračky půjdou jednoduše stranou a zůstaneme v režimu používání reálných věcí.

Jsem ráda, že jsme si na 14 dní vzali dovolenou a můžeme se našemu novému domovu věnovat naplno. 



Přejeme krásné letní dny všem.
Lucka
 
 

středa 22. června 2016

"To je bezva, jak krásně umí ta vaše holčička mluvit."

Potvrzuji, samozřejmě, že je to super a jsme rádi. :-) Řekne si ve 20 měsících, co potřebuje. To někdo neumí do dospělosti. :-) 

Tady je pro ukázku pár střípků z našich rozhovorů:
1. "Neceš."
Překlad: "Eliško, tak tady máš k snídani kaši a banánem." "Neceš." "A dáš si chlebíček?" "Neceš." "A jahody?" "Neceš." "A co ceš?" "Neceš." Pffff.. :-) 

2. "Maminka, mikulku do potylky, ručičku."
Překlad: Eliška si pro kojení vymyslela vlastní výraz. Vážně to není z naší hlavy. Takže to jednoduše znamená: "Maminko, chci mlíkulku (chápej nakojit), pojď do postýlky za ručičku."

3. "Maminkadlit."
Překlad: Další Eliščin roztomilý patvar z původního "Maminka, mazlit." Jednoduché slovo, které používá, když chce nosit a dívat se na svět z máminy osedlané ruky. Jupíjajej, slyším ho teď minimálně 50x denně. 

4. "Voní taky!" a " Podívat!"
Překlad: Eliška nerozlišuje, zda něco voní nebo smrdí. To je ještě nad její chápání. Tak je běžné, že mi oznámí, že udělala "bobo vejikej" a "voní taky, podívat". Prima, budem koukat do pokakaný pleny a řešit, jestli je bobo "vejikej" nebo "majinkej".. Nějaká lepší zábava? :-)

5. "Adoua" a "jajoko"
Překlad: Sezóna jahod je tu a tak jsou tohle dva výrazy, kterými nas obšťastnila Eliška a její nejlepší dvouletý kamarád pro ty božské červené plody.

Na to, že jsme začínaly znakováním zvířátek, je tohle dobrý posun. Hlavně, že si s těmi našimi drobátky rozumíme. :-)

Prima den všem.
Lucka a Eliška


neděle 19. června 2016

Díky, Běhej lesy!

Včera jsem si dala do těla a strávila odpoledne na závodě Běhej lesy Karlštejn. Očekávala jsem, že to bude super, strávím odpoledne venku s bandou nadšenců, mezi kterými nebudu za blázna, když se chci proběhnout 12 kilometrovou trasou kolem Karlštejna a lomu Velká Amerika.
A víte co? Předčilo to jakékoliv moje očekávání. :-)
Nejen, že jsem nasadila dobré tempo a běželo se mi skvěle, celá akce byla super podařená a já si ji pořád v hlavě přehrávám.

Zdroj: facebook Běhej lesy

Tak bych chtěla za to všechno poděkovat:
- za organizátory, kterým se nápad běhat lesy zrodil v hlavě a povedlo se jim ho parádně zrealizovat,
- za dobrovolníky pokřikující po trati otřepané motivační fráze, které ale stejně vždycky nakopnou - minimálně k úsměvu :-),
- za otevření lomu Velká Amerika při závodu a okouzlující přírodu tam dole v lomu,
- za pána, co mi pomohl na nohy, když jsem sebou při vybíhaní z lomu řízla,
- za meloun, co mně na trase chutnal snad nejvíc v životě, protože jsem ho akutně potřebovala :-),
- za úsměvy běžců - člověk vidí, že není "běhací pako" sám :-),
- za bandu lidí, která to po nás všechno uklidí tak, že nebude za pár hodin znát, že se v těch lesích něco dělo.

A také díky, moje holčičko Eliško, že jste si s tatínkem udělali prima odpoledne a děkuji ti, muži můj, že jsem si to mohla dopřát.
Jdu vymyslet, co poběžím příště. :-)

Hezký zbytek víkendu a sílu v nohách všem běhajícím.
Lucka


čtvrtek 16. června 2016

Koukej to dítě pustit

"Tak jí přece věř, ona to zvládne.", nabádá mě můj vnitřní hlas, ale mluví vážně dost šeptem. Na druhé straně stojí ve mně ta máma záchranářka, která hbitě přiskočí, aby nedošlo k nehodě. A ta se projevuje v 95% případů. V praxi to vypadá tak, že naši 20 měsíční Elišku nenechám venku od sebe odejít na víc jak 15 metrů a doma ji často okřiknu, ať si nesedá na opěrku sedačky (co kdyby spadla, že jo).

Udělala jsem dnes se sebou dohodu. Pustím ji. Nechám ji lézt, kam potřebuje. Umí chodit už opravdu dobře, schody dá (alespoň po čtyřech) nahoru i dolů. Šplhá všude, kam jen trochu dosáhne. A pády jsou přece důležité zkušenosti. Jasně, že ji nenechám běžet do silnice nebo skákat dolů z klouzačky. Ale jestli to moje hlídání bude takhle pokračovat, minimálně jedna z nás bude vždycky naštvaná a nepříjemná. Pravděpodobně nejdřív já a pak se svým dobrým úmyslem způsobím pláč i té malé duši, která nepochopí, proč jí zas odněkud táhnu dolů, když je ten pohled shora víc prima.

A třeba začne víc spoléhat sama na sebe, na svoje ruce a nohy. A bude zas o kousek zručnější než kdybych jí to bojkotovala. A díky pádům si nevědomky vryje do paměti, jak se "správně padá". A až jednou seskočí ze stromu, spadne šikovněji než kdyby nikdy nepadala a tu ruku nebo nohu si nezlomí, ale jen odře.
 
Tak já ji tedy vědomě pouštím. Budu jí k těm lezeckým dovednostem posílat alespoň neviditelnou podpůrnou ruku. A hlavně na ni budu koukat s tou důvěrou, že to zmákne. :-)
Tak jako dneska, když si v Praze u Vltavy vylezla na plot a spokojeně pozorovala plující lodě a tekoucí řeku. A mě se v hlavě honilo, že to snad nechce přelézt? Ach, ten úhel pohledu vystrašené matky. :-) 


Maminkám pevné nervy a všem ostatním pohodu.
Lucka 

úterý 7. června 2016

Trvalo dlouho než mi došlo, že jsem jediná, kdo mě může zachránit

A díky bohu za to. Elišce je za pár dní 20 měsíců a já posledních pár týdnů začínám volněji dýchat.

Jsem typ člověka, který má v sobě hluboce zakořeněné, že je nejlepší zvládnout všechno na vlastní pěst. Přece nejlíp vím, jak to chci a kdokoliv jiný to logicky neudělá tak dobře. Bla bla bla. :-)
A tak se vlastně děje to, že se starám o naší lišku Elišku, pracuji s holkama z výživy ve Wellnesii na takový úvazek, jak jen to jde (když slečna spí nebo po večerech), máme doma tak uklizeno, abychom mohli normálně žít, chodíme s Eli na plavání, do lesní školky Studánka, na malování do Výtvarného ateliéru v Berouně, jednou za 14 jezdíme do Prahy za kolegyněmi do kanceláře.. Všechno s tím naším malým štěstím.
Elišku bezesporu miluju nade vše, ale jen si představte, že si rok a půl nedojdete sami v klidu na záchod nebo se vysprchovat. Že to malé škvrně zajímá nejvíc na světě, co právě dělá máma. 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, 365 dní v roce.

Zpětně to dává smysl, že bylo jen otázkou času, kdy to ve mě dozraje do bodu, kdy začnu křičet, že už opravdu nemůžu. Ale můj návyk "hodné holčičky" mi nedal a tak moje dosavadní volaní o pomoc, vlastně nikdo pořádně neslyšel. Mluvila jsem moc potichu stylem "kdybyste náhodou někdo měl čas a mohl mi na dvě hodiny týdně pohlídat Elišku.."
Hledala jsem i placenou hlídací paní. Bez úspěchu. Čtyři ze čtyř, které u nás byly na zkoušku se omluvily, že hlídat naše kotě nebudou. Sice z toho vylezlo, že kvůli času, ale víte co. Já měla v hlavě tu svou představu, že bych to přece měla zvládnout já sama, bez cizích tetiček. Měla jsem strach jim naší princeznu úplně svěřit, tak nebylo vůbec možné, aby to vyšlo.

Naštěstí to došlo mě samotné, že bez času sama pro sebe budu spíš naštvaná na svět než spokojená máma. Důrazně jsem si stanovila, že když budu něco potřebovat, musím prostě zařvat do světa a ne se krčit v koutě a uťáple prosit o pomoc. A funguje to. Chodím najednou zas běhat, začala jsem číst knížku, koupu se, když potřebuju a jsem u toho sama v koupelně. Každý malý úspěch se v tomhle případě počítá. :-) 

Tak se tedy mámy, nebojme, si o tu pomoc říct. A pořádně. 

Pohodu všem.
Lucka 

středa 1. června 2016

Katastrofa s vůní krému na dětské prdelky

Eliška "se uklidila" do ložnice a bylo ticho. Říkám tatínkovi: "Třeba je tak unavená, že si lehne a sama usne." O pár minut později zjistím, jak naivní máma jsem. :-)

Skáču si dát rychlou sprchu, když je chvíli prostor. Přichází Eli, otevírá dveře od sprcháče upatlanými ručičkami od čehosi a bílou pusinou praví: "Mami, pinkat, do potylky." Vybíhám ze sprchy zjistit, co to napůl snědla, napůl vypatlala. Třikrát sláva, cesta z ložnice ke sprše bez poskvrny. Za to naše postel pečlivě opatlaná krémem na dětskou prdku. Tak to tedy dáme do kupy, ať to škvrně může dát odpolední spánek. 
Dračici strkám do sprchy, krém ve vlasech jde blbě umýt. Vypustím ji nahatou běhat a jdu zpacifikovat tu pohromu do ložnice. Povlečení převlíknuté, jdu obléct bobinu. Drandí tu na motorce nahatá, zastaví se u okna a...počůrá sebe a celou motorku pod sebou. A tatínek s klidným hlasem povídá: "Eli, teče ti něco z motorky, asi benzín." 

Teď už dítě spí a máma půjde taky, ať jsme na zbytek dětského dne připravené. Užívejte dne a sluníčka. :-) 
Lucka a Eli



PS: Fotka je z dopoledního řádění v lesní školce, krémovou spoušť jsem nedokumentovala.