Moje dcerka je má nejlepší učitelka

Kdyby se mě někdo před dvěma lety zeptal, jestli umím mluvit o svých pocitech, určitě bych řekla, že jo. No a omluvit se? Samozřejmě, že to taky zvládám. S odstupem času ale vidím, jak málo bych měla pravdu.

Poslední dobou se nám s princeznou stává, že chceme každá něco jiného. Třeba zrovna v téhle situaci: dovaříme, chci si jít sednout ke stolu, Eli ještě sedí na lince, míchá vařečkou v míse pár nevyloupaných vlašských ořechů.
"Sluníčko, jdeme se najíst."
"Neci."
"Koťátko musíme papat, abychom měly sílu."
"Neci."
A v tuhle chvíli jsem se vždycky vytočila. Tak já tu něco kuchtím, aby jsme hlady nepošly a ona nechce? Nervy pracují a já bych jí na ni nejradši použila tu svou silovou převahu, popadla ji a posadila do jídelní židličky. A jak by to bylo dál? Eli by plakala, já bych byla naštvaná a jíst by se nám nechtělo ani jedné.
Tak jsem přístup změnila a pokračujeme takhle:
"Elíku, nevím jak ty, ale já mám docela hlad. Můžeme ty oříšky ještě párkrát zamíchat a jít pak na tu polívku?"
"Jo."
Pak si povíme básničku, jak míchám míchám kasičku pro dědu a babičku, olizuji vařečku, je to dobré, panečku a vítězoslavně se přemisťujeme ke stolu se lžicemi v rukou.

A mohla bych pokračovat, to jsem jen měla hlad. Takže teď raději volím věty typu: "Eli, mě už to tady moc nebaví, mohly bychom prosím pokračovat?" nebo "Kotě, já vím, že tě baví tu vodu přelívat, ale já už jsem dnes unavená a nechci to znovu utírat. Můžeme to naposledy přelít, uklidit a pak si prohlížet knížku s mašinkama?" Většinou to zabere.

Ano, i mě občas dojde trpělivost. Zvlášť pokud jsou to situace, kdy jde o bezpečí našeho dítěte. Tak zakřičím. A pak mě to mrzí a říkám si, že takhle to přece nechci. I k tomu jsem si našla řešení - omluvím se. Ne jen říct "promiň", ale pořádně to té malé dušičce vysvětlím.
"Beruško, omlouvám se. Nechtěla jsem na tebe křičet, ale mám o tebe strach, když stojíš na lince, abys nespadla. Klidně mi tady můžeš pomáhat, ale můžeš u toho prosím hačat?" A pak slyším ufňukané "Jo." "A můžu tě teď pomazlit?" "Jo." Díkybohu, tak jsem snad svým nervovým vypětím nezpůsobila žádnou velkou újmu.

A víte, kdy ještě mě ještě Eli rozčiluje? Když se snaží dělat to, co já. Když krájím ostrým nožem a ona chce taky. Když myju nádobí a ona chce taky máchat ručičky ve vodě, když jsme ji před chvíli čistě oblékli. A tak se (vážně) snažím v těch situacích zastavit a říct si, jestli je to opravdu takový problém, když to bude dělat taky. Ona to přece pro svůj vývoj potřebuje.
Jasně, strý nůž není ideální varianta, ale když ho vyměním za plastový z Ikey a krájení banánu, tak se nic stát nemůže. A rozpatlaný banán dáme třeba do kaše. :-)

Jak v posledních dnech často říkám - Eliška je moje největší učitelka, školitelka, průvodkyně. Děkuju ti, holčičko, že k sobě tu společnou cestu nacházíme. A že mě to všechno tak pěkně učíš.

Prima léto všem přeji.
Lucka

"Jak se říká?!" se u nás neříká

Známe tu větu všichni: "Lucinko, teta ti dala dáreček, jak se říká?!" Aneb zkusme donutit naše malé ratolesti, že je slušné poděkovat, pozdravit, poprosit.

Než se Eliška narodila, nedokázala jsem si představit, jak jí budu vychovávat. Co ji naučit chci a co naopak ne. Jak ji vysvětlím, že prosím je kouzelné slůvko a že s děkováním nikdy nic nezkazí. Než jsem si na to zmákla nějakou poučku vymyslet, překvapila mě sama. Děkuji je slovo, které u nás jede na plné obrátky. Něco Elišce podám a ona poděkuje úplně automaticky. Došlo mi, ze žádnou pomůcku vymýšlet nemusím. Potvrdilo se mi, že dětičky jsou inteligentní a jednoduše to naše chování a mluvení okoukávají. Takže dobrá zpráva, rodiče umí děkovat = dítě se to naučí v zápětí. :-)

S prosením už to ale taková sláva není. Všimli jste si někdy, jak málo se říká "prosím" a jak moc se to požaduje po našich drobátkách, aby o něco poprosily? Tak se poslední dny učím vědomě prosit. Člověk by neřekl, co všechno ho děti naučí. :-)

A tenhle model překlápím do všech možných oblastí. A funguje to. V lesní školce se učím básničky já, Eli dela nevnímající, zaujatou něčím jiným. Ale po pár dnech je schopná mi v autě vyprávět, o čem básnička byla.

Poslední můj aha moment, kdy jsem si uvědomila, jak hodně moje aktivity kopíruje, byl, když Eli na svatbě ve svých princeznovských šatech sáhla po ubrouscích a pustila se do otíraní dětské jídelní židličky se slovy: "Ejiška, ukidit."

S tímhle pohledem na to, co dělám, se člověk docela pěkně naučí vypínat televizi, jen tak si prozpěvovat nebo tančit, když se mu zachce nebo se smát na celé kolo v obchodě.

Krásné léto přejeme.

Lucka a Eli 

0. ročník Vynášky dětí na rozhlednu Děd

Úterý dopoledne slibovalo pěkné počasí a rozhledna Děd, kterou máme nad Berounem, co by kamenem dohodil, byla příjemným lákadlem jako cíl cesty.

Tak jsme se s Eli vypravily s bandou maminek a jejich capartů, kteří se nosí v šátcích a nosítkách na těle, na společné vyťapkání na rozhlednu. Počítalo se s tím, že je to testovací akce pro případné další organizované akce podobného rázu. A já takové věci můžu. :-)

Celé to bylo fajn, nosící mamky jsou holky zdatné, zvyklé si svůj dětský náklad nosit "po všech čertech" a ještě u toho rozdávat úsměvy. :-) A to i když některé nesou náklad dvojnásobný - chápej dvě vlastní děti :-)

Není potřeba to více rozvádět, fotky dokumentuji tuhle prima akci. Na příští výšlap snad jen nastuduju víc turistické trasy kolem. :-)

A jeden zážitek z cesty dolů - oddělily jsme se od holek dřív a pospíchali na oběd za tatínkem do města. V nejužším místě nám to uklouzlo a já si kecla s Eli v nostíku na zem. Kde kdo by se lekl, jestli se nám něco nestalo. My se začaly obě hlasitě smát a naše kotě vítězoslavně zahlásila: "Maminka, bác." a "Etě, počebuju bác." :-)

A kdo by se chtěl k nošení dětí na Berounsku přidat, jsme tady. 

Prima začínající prázdniny všem.

Lucka