středa 20. července 2016

Moje dcerka je má nejlepší učitelka

Kdyby se mě někdo před dvěma lety zeptal, jestli umím mluvit o svých pocitech, určitě bych řekla, že jo. No a omluvit se? Samozřejmě, že to taky zvládám. S odstupem času ale vidím, jak málo bych měla pravdu.

Poslední dobou se nám s princeznou stává, že chceme každá něco jiného. Třeba zrovna v téhle situaci: dovaříme, chci si jít sednout ke stolu, Eli ještě sedí na lince, míchá vařečkou v míse pár nevyloupaných vlašských ořechů.
"Sluníčko, jdeme se najíst."
"Neci."
"Koťátko musíme papat, abychom měly sílu."
"Neci."
A v tuhle chvíli jsem se vždycky vytočila. Tak já tu něco kuchtím, aby jsme hlady nepošly a ona nechce? Nervy pracují a já bych jí na ni nejradši použila tu svou silovou převahu, popadla ji a posadila do jídelní židličky. A jak by to bylo dál? Eli by plakala, já bych byla naštvaná a jíst by se nám nechtělo ani jedné.
Tak jsem přístup změnila a pokračujeme takhle:
"Elíku, nevím jak ty, ale já mám docela hlad. Můžeme ty oříšky ještě párkrát zamíchat a jít pak na tu polívku?"
"Jo."
Pak si povíme básničku, jak míchám míchám kasičku pro dědu a babičku, olizuji vařečku, je to dobré, panečku a vítězoslavně se přemisťujeme ke stolu se lžicemi v rukou.

A mohla bych pokračovat, to jsem jen měla hlad. Takže teď raději volím věty typu: "Eli, mě už to tady moc nebaví, mohly bychom prosím pokračovat?" nebo "Kotě, já vím, že tě baví tu vodu přelívat, ale já už jsem dnes unavená a nechci to znovu utírat. Můžeme to naposledy přelít, uklidit a pak si prohlížet knížku s mašinkama?" Většinou to zabere.

Ano, i mě občas dojde trpělivost. Zvlášť pokud jsou to situace, kdy jde o bezpečí našeho dítěte. Tak zakřičím. A pak mě to mrzí a říkám si, že takhle to přece nechci. I k tomu jsem si našla řešení - omluvím se. Ne jen říct "promiň", ale pořádně to té malé dušičce vysvětlím.
"Beruško, omlouvám se. Nechtěla jsem na tebe křičet, ale mám o tebe strach, když stojíš na lince, abys nespadla. Klidně mi tady můžeš pomáhat, ale můžeš u toho prosím hačat?" A pak slyším ufňukané "Jo." "A můžu tě teď pomazlit?" "Jo." Díkybohu, tak jsem snad svým nervovým vypětím nezpůsobila žádnou velkou újmu.

A víte, kdy ještě mě ještě Eli rozčiluje? Když se snaží dělat to, co já. Když krájím ostrým nožem a ona chce taky. Když myju nádobí a ona chce taky máchat ručičky ve vodě, když jsme ji před chvíli čistě oblékli. A tak se (vážně) snažím v těch situacích zastavit a říct si, jestli je to opravdu takový problém, když to bude dělat taky. Ona to přece pro svůj vývoj potřebuje.
Jasně, strý nůž není ideální varianta, ale když ho vyměním za plastový z Ikey a krájení banánu, tak se nic stát nemůže. A rozpatlaný banán dáme třeba do kaše. :-)



Jak v posledních dnech často říkám - Eliška je moje největší učitelka, školitelka, průvodkyně. Děkuju ti, holčičko, že k sobě tu společnou cestu nacházíme. A že mě to všechno tak pěkně učíš.

Prima léto všem přeji.
Lucka

Žádné komentáře:

Okomentovat