pondělí 18. září 2017

Ranní dávka rodičovské nervozity

Tak jsem si jako myslela, že se začátkem školky se nám fungování nějak zjednoduší. Že vstávat budeme s úsměvem, protože jsme se dobře a dlouho vyspali, dáme si idylicky snídani, samozřejmě před spaním nachystanou, zuby poctivě vyčistíme, Eli se sama oblíkne, protože jí to přece běžně baví být v obsluhovaní se samostatná, vyrazíme natěšeně do školky, u lesa se obejmeme, rozloučíme a já pojedu plnit svoje pracovní povinnosti. Po obědě, který Eliška sní s velkou chutí, si ji vyzvednu, usne spokojeně v autě po tom, co mi povypráví, jak prima den to byl, za hodinu se probudí a naše část dne může začít. Zní to skvěle, že?




Tak teď popravdě. Ráno vstávám o hodinu dřív než Eli. Zjišťuju, že chybí banán do kaše, kterou jsem princezně večer slíbila. Dobře, bude kaše bez něj a banánová přesnídávka v kapsičce. Venku 4 stupně nad nulou, tak snad nemáme zamrzlý auto. No, nemáme, ale obléct ji musím pořádně, takže rolák, zateplený softsheelky, čepici.. Sakra, netuším, kde by mohla mít rukavice. Jsem si nemyslela, že je bude v září potřebovat.. Tak zpátky, co ta snídaně.. Hotovo. Pití do lahvičky.. Hotovo. Oblečení.. Připraveno. Holinky, ty by měly být u dveří. Takže probudit krásku z růžového spánku. Ranní tulení, něžné přemlouvání, že začíná krásný nový den, sluníčko už vykukuje. Vyčistit zuby. Eli se čertí, že došla její oblíbená pasta s medvídkem. No jo, koupila jsem holt čistší a není tak lahodná, to si budeme muset zvyknout, když tu chemii nechcem podporovat. Ale vysvětli to v sedm ráno. Tak šup, jdeme na kaši. Neobejde se to bez vzlykaní, že chybí ten banán. Slibuju, že odpoledne banány koupíme, zlatíčko. Můžeme se prosím trochu napapat, ať nemá bříško hlad? Tak uzobává, do toho ji oblékám a nakonec i češu. Ještě já něco na sebe, v pyžamu nejedu, malovat se nepotřebuju. Tak jsme naloděni v autě, jejda, já jí nedala ty holiny, ale tenisky, tak zpátky domů pro holiny. Jo a ty rukavice! Vyběhnout do patra a vyházet půl krabice zimních věcí než mezi všemi čepicemi a šálami objevím dvě, co se sedí do páru. Vyrážíme v 8:05, přijíždíme včas ke školce a všechno máme. Velký úspěch, až neuvěřitelný, řekla bych. A dál? Školkové vítání a zpívání je prima. Jen Eli tuší, že se za chvíli seberu, nastoupím do auta a odjedu. A tak se na mě drápe a říká, že tu nechce být. Ano, zlatíčko, taky se mi bude stýskat, po obídku si tě vyzvednu, ano? Pusinku, obejmout, placáka a ruce průvodkyně Janky mi pomáhají se uvolnit a při Elišky pláči odejít. Uf, říkám si tak u auta. Je to zas těžší než jsem si myslela.

Dopoledne mě stojí dost sil nebýt myšlenkami ve školce a v lese, jedu na plné obrátky, ať stihnu to nejnutnější. Překlopí se 12, začínám se strojit a zas hurá k lesu. A přes moje vnitřní úzkosti je Eliška vlastně v pohodě a vítá mě s koštětem v ruce. Oběd sice moc nechtěla, po ranním pláči se uklidnila, uvolnila a při nacvičování písniček na sobotní dožínkovou slavnost se hezky zapojovala. A věta: "Vždyť to je dobře, že pláče, je vidět, že tě má ráda a nebojí se to projevit." Tak mě to tak hřeje, že to není tak hrozné, jak se mi to honilo hlavou.

Tak se pomalu učím, že ten školkový režim prostě nemusí být černobílý. Naopak jede v mnoha různých barvách a odstínech, asi jako podzim, co přišel letos podle mě nějak rychleji. 





Lucka

neděle 10. září 2017

Závěrem prvního školkového týdne

Je neděle ráno. Probudila jsem se s Elišky nohama za hlavou. Lehce mě pálí v krku a podle Elišky nočního pokašlávání mám dojem, že jí taky.

Venku leje jako z konve. To je tedy závěr prvního školkového týdne! Podzim je tady. No, nic, uděláme si čaj, nasadíme vitamíny a budeme se trochu kurýrovat.

A já se vlastně nedivím, že se na nás ten první týden fyzicky projevil. V lesní školce se mě prý Eliška vydala po lese hledat, jak byla zvyklá, že tam chodíme spolu a já nikde. Naopak v hlídacím kroužku na zámečku je Eli ostřílená a sama utěšuje nově příchozí děti, hladí je po vláskách, nosí jim hračky a slibuje, že maminka se vždycky vrátí. A já se 90% z doby, co není doma, vracím v myšlenkám k ní, i když sedím u pracovního mailu nebo zrovna někde lítám a něco řeším.



Eli se začíná vedle mě vrtět a probouzet. S úsměvem otevře oči a chraplavým hláskem mi povídá: "Maminko, pojď ke mě blíž." Tak se přitulím a chvíli jen tak jsme. A já si uvědomuju, jak moc je ta naše princezna statečná. A jak je ta bolest v krku jen signálem, že se něco děje. A že trocha nedělního mazlení a společného koukání na pohádky nebo stavění kostek by také mohla být dobrým lékem. 😊



Hezkou neděli všem. 
Lucka

pátek 1. září 2017

Pelíšky

Ležím se svojí téměř tříletou princeznou v její dětské postýlce. Je v pyžamku, nad námi jsou rozsvícené naše homemade lampičky, které jsme dnes připevnily. Pobrukuji "spinkej můj maličký, máš v očích hvězdičky". V duchu jsem ale trochu nervózní a protože to Eliška moc dobře vycítí, pořád sebou v postýlce mele.

A najednou mi začne šeptat: "A maminko, až se ráno vzbudíme, tak venku bude krásný sluníčko. " To víš, že bude, zlatíčko. A až se dvakrát vyspinkáš, půjdete se Šimonkem (Elišky nejlepší kamarád) do lesní školky. Jak jsme tam už chodili společně a teď tam budete bez maminek." "Ale maminko, to já tam budu plakat." "Broučku, já to chápu. Taky se mi bude stýskat. Ale přece už víš, že se maminka vždycky vrátí, vyzvednu si tě a budeme zas spolu. Je to tak v pořádku? Zůstanu ráno na uvítací kruh, zazpíváme si, přivítáme se a já se pak rozloučím a pojedu domů pracovat." "Ale já budu plakat, že jsi mě nepomazlila." "Moc tě pomazlím než odjedu a dám ti pusinku a placáka jako vždycky, když se loučíme, ano?" Chvíli je ticho, asi se jí něco honí hlavou. "A bude tam jurta?" "Ano, teď se jurta stěhuje, ale za pár týdnů tam bude stát a budete do ní chodit spinkat." "A Šimonek tam bude taky spinkat?" "Já myslím, že jo. Když nebude spinkat, tak bude odpočívat po obídku na kožešinách." "Tak jo, tak to se na to budu moc těšit, maminko. To by byl dobrej nápad."

 

A tak se k té naší malé velké slečně tulím, hladím ji po vláskách, koukám ji zblízka do očí dokud spokojeně neusne. Ještě chvíli sedím v nohách jejího pelíšku. A začínám se zase trochu uvolňovat a uvědomovat si, že ten nástup do lesní školky by mohl být vlastně moc hezký pro nás obě. :-)

Tak ať všechny, co je v pondělí do těch školek poprvé povedeme, máme podobný pocit. :-)
Lucka